Peru – Bolívie

Volba maratonu padla na hlavní město Peru  – Limu a pro výstup jsme zvolili horu Nevado Chachani, tu která pro nás představovala výzvu k překonání šestitisícové hranice.

Vyčlenili jsme  šest týdnů potřebného volna a sestavili plán  včetně cesty do  sousední Bolivie.

V květnu přišla tolik očekávaná chvíle a my jsme odstartovali z pražského letiště přes Amsterodam a Houston do Limy.

 

Maraton Lima

Před startem se na nás začala projevovat únava z náročného tréninku i ze samotné cesty. Nohy nás dost bolely a představa 42 kilometrového běhu  v nás nevyvolávala zrovna radostné pocity.

Nebyli jsme si jistí, jak rychle se nám podaří dorazit na start maratonu, a tak jsme  vstávali ve čtyři hodiny ráno. Na hotelu jsme si dali skromnou snídani a vydali se chytat taxi. Liduprázdné ulice v nás začaly vzbuzovat obavy, zda se na start maratonu dostaneme včas. Měli jsme však štěstí a za chvíli se nám podařilo zastavit projíždějící taxi a naše úleva byla o to větší, když souhlasně kývnul na námi určený cíl. Taxi v Limě mají totiž rozdělené regiony a ne každý vás vezme až tam, kam zrovna míříte.

Po krátkém rozcvičení jsme se přemístili na start. Nevíme, kolik se zúčastnilo evropanů, ale myslíme si, že Češi jsme tam byli jediní. Kolem sebe jsme viděli pro nás exotické běžce z Jamajky, Kolumbie, Chile, Brazílie, Bolívie.

Při každém startu maratonu je atmosféra velmi intenzivní, plná očekávání i obav, jak se podaří maraton uběhnout,  u nás  se však násobila o pomyšlení, na jak vzdáleném místě od našeho domova poběžíme. Za doprovodu hudby zazněl startovní výstřel a my se vydali na start.

A abychom to neměli až tak úplně jednoduché, ačkoliv v Limě bývá většinou pod mrakem, v den maratonu byla modrá obloha a na celou Limu svítilo slunce, teplota se na našich posledních deseti kilometrech se vyšplhala až na 33 stupňů.

Běh není jen o nohách, ale také o hlavě, která měla zadaný jasný cíl, podařilo se nám maraton uběhnout, na dané podmínky v relativně dobrém čase. Po dokončení nás zaplavil pocit uspokojení a úlevy s vědomím, že první část naší mise máme úspěšně za sebou.

Výstup Nevado Chachani

Po třítýdenním pobytu v nadmořské výšce 3 – 5 tisíc metrů n.m. v Peru a Bolívii jsme dospěli k názoru, že množství červených krvinek v našem těle  je dostatečné, a že pokud se chceme dostat nad hranici 6 tisíc metrů, musí to být teď, jelikož  druhá taková možnost se nám už nemusí naskytnout.

Po příletu do Arequipy jsme začali obcházet jednotlivé agentury a zjišťovali podmínky výstupu. Ceny a přístup jednotlivých agentur k průběhu a zajištění výstupu  se dost odlišoval.

 

My jsme nakonec nešli tou nejméně nákladnou cestou, ale zvolili jsme na základě našich zkušeností, za trochu vyšší cenu, kvalitního průvodce, vybavení  a dobré zajištění, což se následně potvrdilo jako dobrá volba.

 

O správné volbě agentury svědčila už informace o tom, že den před výstupem nás na hotelu navštíví nám určený průvodce. Ten přišel ve smluvený čas, což nás uklidnilo, jelikož to v této části světa nebývá až tak běžné. Poté zkontroloval vybavení – boty, oblečení,brýle a čelovky.

 

Cesta z Arequipy po terénních cestách na úpatí Chachani trvala 3 hodiny. Následný přesun do základního tábora ve výšce 5 100m byl velmi náročný, protože jsme na zadech táhli vše na 2 dny + stan,mačky, oblečení a vodu na piti a vařeni i pro guida, váha cca 25kg.  Po dvouhodinovém výstupu jsme dorazili do tábora, postavili stany a dali jsme kuřecí polévku, kokový čaj a v šest večer zalehli do stanu. Začala být dost veliká zima. Zatímco Olí za deset minut usnula, mě se špatně dýchalo a srdce mi tlouklo jako při sprintu na 100m. Celou noc jsem jen zhluboka, pomalu dýchal, abych trošku to zrychlené srdce uklidnil. Nevěřil jsem, ze se dočkám rána.Byl jsem přesvědčený,ze hned při rozednění sejdu dolů. A to jsem ještě musel navíc třikrát za noc na záchod, což představuje obrovské úsilí – v malém prostoru stanu vylézt ze spacáku, obléknout se a obout, nasadit čelovku, vylézt ze stanu a najít vhodné místo. Ale odměnou mi byl neskutečný pohled na nebe plné hvězd.

 

Ve dvě hodiny ráno nám guide donesl do stanu čaj a my se začali oblékat na vystup.

Byla dost veliká zima a tak jsme navlékli vše co jsme měli – 3 termo trika,mikinu,vestu,péřovku a goratexovou bundu, rukavice a přes ně péřové, čepici. První část jsme šli po normální cestě do kopce,ale pak začala skalnatá partie, přelézali jsme veliké kameny a začínal být znát pohyb ve veliké výšce. Zároveň začal foukat silný ledový vítr. Za tři hodiny od startu našeho výstupu nám začaly omrzat prsty na rukou a na nohou.Teplota s větrem -25. Začínali jsem přemýšlet o tom,že to vzdáme a otočíme se zpátky, Petr navíc nevěřil,že srdce po probděle noci vydrží.

Každou půl hodinu jsme dávali pauzu,museli se přinutit sundat rukavice a vyndat pití.V té výšce, za zimy a větru neskutečná dřina.Pak už přišla ledová partie a museli jsme nasadit mačky.Byla pořád veliká zima a před námi ještě 2 a půl hodiny výstupu.Průvodce říkal,že za půl hodiny vyjde slunce, to nám na chvíli dodalo sílu, ale mezitím jsme se dostali na hřeben, kde foukal ještě silnější vítr a byla ještě větší zima.Byli jsme ve výšce cca 5 700m.Dělali jsme 5 kroku,pauza a 5 nádechů.Batoh na zadech byl těžší a těžší.Sluníčko sice pomalu vycházelo, ale ještě vůbec nehřálo.

Kolem osmé hodiny jsme konečně viděli vrchol – výška 5 900m. Navázali jsme se na lano, přešli vzdušný ledovcový hřeben a dostali se cca 80 m pod vrchol.Tam jsme nechali batohy a pomalu se vydali k vrcholovému bodu.Už jsme věděli že to dáme, čas jsme měli dobrý,  ale tempo bylo 3 kroky a 5 nádechů.Do toho jsem chtěli dojetím pořád brečet, ale když jsme začali,nemohli jsme zase dýchat.

Nakonec jsme po 6 – ti hodinách  stáli na vrcholu, ten pocit byl úplně neskutečný. Počasí a výhled super.

Sestup byla ale, tak jak to bývá, ještě pořádná dřina, nevraceli jsme se stejnou cestou, ale sestupovali jsme ledovcovým žlabem, sklon 45 – 50 stupňů.Vzhledem k naši únavě, obrovská dřina.Sestup ke stanům trval dvě a půl hodiny.Stehna odevzdala poslední zbytek sil.

Po krátkém odpočinku jsme ale museli vše zabalit a s těžkými batohy ještě 2 a půl hodiny sestoupit k autu, které na nás čekalo a odvezlo dolů do Arequpy.

Větší dřinu a odhodlání jsme ještě v životě nezažili.Ale přežli jsme a dokázali zdolat kopec      6 057m.

Po návratu jsme  spokojeně a s velikou úlevou koukali ze slunečného balkonu hotelového pokoje na naši horu. Měli jsme  oba trošku omrzlé prsty na nohou,ale nebyly černé, jen  trošku oteklé a brněly. Za dva tři dny to bude v poho. Ufffffff.

Trek  Santa Cruz

K dalšímu cíli naší výpravy, jsme se z Arequpy přemístili autobusem do Limy a následně do Huarázu. Odtud jsme již museli použít tak zvaná kolektiva – tranzit pro 7 osob, který po dobu cesty do určeného cíle zastavuje každému kdo zamává, takže ve výsledku je v autě až 15 lidí.

Tak jsme se přepravili z Huarázu do Yungay , Carázu a odtud již samostatně do Casapampy. Cesta vedla po skalnatém úbočí hor, po rozbité  prašné cestě. Když nám řidič oznámil že jsme na místě, nevěřícně jsme koukali, protože jsme byli ve vesničce s pěti domky a spoustou pasoucích se krav. Až když jsme objevili cedulku s nápisem, který označoval začátek treku, řidiče jsme propustili a vydali se na cestu.

 

Trek  Santa Cruz, Národni park Huascaran – celková délka  62 km, převýšeni z 2900m do 4750m a dolu do 3100m.

Jelikož jsme vše co bylo třeba na čtyři dny/oblečení, vaření, jídlo, vodu stan, spacáky/ měli v batohu jejich váha byla cca 22 kg,

Podle mapy jsme věděli kam každý den zhruba máme dojít a kde přenocovat.

Představovalo to denně 5-8 hodin chůze, pak rozbalit stan, uvařit a spát.

S prvotním nadšením jsme zvolna stoupali z 2900m. Obdivovali jsme krásná panoramata, údolí, kterým teče řeka a z obou stran jsou vysoké hory. Po pěti hodinách chůze jsme už toužebně vyhlíželi náš první cíl, který se  ale bohužel  stále neobjevoval. V pět hodin odpoledne jsme se rozhodli, jelikož v půl sedmé byla již tma a teplota klesla o patnáct stupňů, i přes to že  jsme nedošli na plánované místo, zastavit a přenocovat.

Postavili jsme stan a z vody z řeky, která vypadala velmi čistě/ následně jsme viděli dvě krávy jak stojí uprostřed řeky a provádějí potřebu/ jsme uvařili polévku, kokový čaj a zalehli.

Další dny jsme naši prvotní ztrátu dohnali a vždy jsme se dohrabali do plánovaného místa na přespání. Cestou jsme  šli i kolem překrásných jezer Ichicocha a Jatuncocha.

Třetí den jsme spali na obdivuhodném  místě Tulipampa  odkud byla vidět majestátní, sluncem zalitá Alpamaya a i vše  co nás tento den čeká.

Před námi bylo překonání nejvyššího místa  treku  –   sedla Punta Union 4750m, vyhrabat se na něj byla   šílená dřina, s úlevou jsme na vrcholu seděli, dívali se a obdivovali překrásný výhled na okolní hory a údolí a jezera, kterým jsme za ty tři dny prošli.

 

Při následném sestupu, jsme bohužel trefili špatnou cestu – delší a po opačné straně úbočí.  Už jsme neměli plyn na vařeni a z jídla jen sáček rozinek.

Ten den jsme byli na cestě již 8 hodin a jelikož se již začalo stmívat, neplánovaně jsme museli ještě jednou postavit stan a přenocovat.

Druhý den, v závěru naší cesty za vesničkou Vaqeria jsme vyšlapali dvouhodinové stoupáni ale na opačné straně údolí chodili lidé s batohy a my se tudíž domnívali že jdeme špatně ,tak jsme se vrátili  zpátky, ale tam jsme zjistili, že původní cesta byla ta správná. Dvě  hodiny chůze.

 

To vše s myšlenkou, ze musíme stihnout – stopnout nějaké auto  – do Yungau  – první civilizace.

Už jsme neměli vodu ani jídlo. Po hrozné závěrečné situaci, jsme chytili poslední auto, které ten den odjíždělo. Obrovské štěstí. Auto  nás odvezlo do Huarazu po šílené, rozbité cestě, 70 km serpentin zaříznutých do úbočí hor.

S úlevou jsme se dohrabali na náš hotel v Huarazu a padli únavou.