RAKOUSKO

Grossglockner 3798m n.m. (23.-25.9.2016) cesta Stüdlgrat,
aneb chaty v Alpách se na víkend objednávají alespoň měsíc dopředu.

Je sobota 24. září něco po osmé hodině ranní, já a moji dva parťáci se probouzíme na parkovišti u hotelu Lücknerhaus, kam jsme dojeli v 1 hodinu ráno, po 7 hodinové relativně úmorné cestě z Prahajzlova…..jen cesta Prahou nám zabrala tolik jako 100km v Rakousku. Nad údolím se tyčí náš několikatýdenní cíl, Herr Grossglockner. Je to fešák takhle odspodu a ještě když se pod ním probudíš, má magické kouzlo, které sice občas vyruší parta Slovinců, kteří právě dorazili a ne zrovna potichu balí na výstup. Nevadí, jsme konečně tu a dobrodružství může začít.

Stanování na parkovišti

Stanujeme přímo na parkovišti, místa je dost a nebyli jsme sami, kdo si to tam na punk rozbalil. Vedle nás se pomalu probouzí další stan, ukazuje se, že to jsou Liberečáci, kteří přijeli ještě hodinu po nás, tak se seznamujeme a kecáme o výstupu. To mám na horách rád, všudypřítomní pohodoví borci a borkyně. Balíme cajky, stan a mizíme ukrajovat metr po metru skoro 1000m převýšení k chatě Stüdlhütte. Nutno podotknout že na chatě bylo 2 dny dopředu, co jsem se pokoušel rezervovat místa na nocleh, beznadějně plno, tu samou zkušenost mají Liberečáci, kteří se snažili rezervovat místo dokonce víc jak týden dopředu. Proto obtěžkáni navíc stanem spacáky a karibábami stoupáme nahoru o něco pomaleji, než je v plánu, i tak ale stiháme bez problému 6km trasu za 3hodiny.

Chata Stüdlhütte

Chata je krásná a moderní s příjemným personálem, doporučujeme gulášovku s domácím pečivem a jak je naším horským zvykem Rááádler. Na chatě chvíli zevlíme, fotíme panoramata a doplňujeme zásoby vody, ano na chatě Stüdlhütte je tekoucí pitná voda. Po pár hodinách balíme ,,sucky pucky,, a vyrážíme najít, po cestě okolo nástupu na cestu Stüdlgrat, nějaký příjemný plácek k rozbalení naší ložnice. Hned u chaty je pár krásných možností, kde se utábořit, ale my máme raději klidnější místa, takže stoupáme nějakých 200 výškových, abychom našli plácek na stan, který byl pro kempovaní stvořen. Podloží krásně rovné, všude spousta plochých kamenu pro vytvoření větrolamu okolo stanu a nepopsatelný výhled do údolí, prostě ráj.

Výstup cestou Stüdlgrat

Neděle 25. září, vstáváme brzy, už ve 3:45 abychom se nemuseli honit, a v klidu v 5:00 vyšli na sever ke hřebenu. Stan necháváme na místě, večer se pro něj doufejme přes hřebínek Luisenscharte dokážeme vrátit, bez zdlouhavého obcházeni onoho hřebínku normálkou.
Cesta po ledovci Teischnitzkees, k patě hřebene Stüdlgrat, je výborně vyšlapaná, orientace jednoduchá, par trhlin jsme překračovali, ale nic hrozného. Tím, že jsme měli trasu nalinkovanou, nebyl problém najít nástup do cesty, ovšem nebýt tam oněch stop, hledat bych ji v té tmě nechtěl, není označena, začíná pouze slabě vyšlapanou pěšinou mezi kameny od ledovce na hřebínek, dá se říct k prvnímu borháku. Pak už je celá linka k vrcholu v podstatě logická či vyšlapaná a vede od jištění k jištění. Stačí se občas podívat na topo a člověk zjistí, že je v úseku za 2 UIAA, kde asi nebudu hledat nějaké těžké lezení.
Lezeme ve třech na jednom 60m laně s průběžným jištěním, žádný problém co se týče bezpečnosti, ale s rychlostí skupiny je to na štíru. Postupně nás předbíhají mnohem rychlejší dvojice či ještě rychlejší freesolaři. Co se té druhé skupiny týče, všechno byli Rakušané, kteří jistě měli cestu prolezenou už několikrát, nedoporučoval bych lézt na fríčko hned první pokus, i když k tomu, maximální hodnoceni na cestě 4- UIAA, svádí.
Přibližně ve 40% cesty je umístěn štand se žlutou tabulí, na které stojí Frühstückplatz čili snídaňové místo s doporučením, že pokud jsi cestu z chaty k tabuli nestihl do 3 hodin, měl bys zvážit své fyzické schopnosti a otočit se, protože od tohoto místa je cesta všehovšudy jednosměrná a teprve tam začíná trocha lezení. Kouknu na hodinky a mi to dali od našeho stanu za hodiny 4, takže pohoda, lezem dál :D. Zdržení přisuzujeme opravdu pomalému postupu ve třech lidech na jednom laně a lezeme s chutí dál. V podstatě nejtěžší místa na cestě jsou exponované lišty, po kterých musíš přejít a lezecké Kleine a Grosse Platte, tyto dvě plotny jsou jedinými úseky cesty za 3+/4- UIAA. Z nich první není problém, když máš něco nalezeno a druhá, když máš silné ruce. Kleine Platte je velký kámen odjištěný 3 borháky po metru, podle mě nejlepší způsob přelezu, je dostat se na pravou stranu kamene a pak za dobrý ruce na hraně nestoupat po nohách na tření až do pozice kdy jsi schopný levou nohu zapřít do výstupků na hraně, kde jsi měl ruce a s druhou nohou stále na tření a rukama stále na dobré hraně stoupat nahoru. Sklon kamene není velký, jak říkám, pro lezce no problem. Grosse Platte je odjištěná dlouhým fixním lanem vedoucím přes asi 3m vysokou hladkou hranu a 2 kramle (první kramle je ve 2m druha hned za hranou kousek nad tou první), nahoře na plotně už je malá ferrata. Pro chlapi žádný problém vyšplhat se 2m po laně a holky musí ukázat, jak celý rok poctivě dřely! Po překonaní Grosse Platte už tě čeká lezení za 2 UIAA a už jen několik desítek výškových k vrcholu. Nám celá cesta trvala 7 hodin, ale věřím, že ve dvou se dá stihnout za 4.

Vrchol a sestup

Na vrcholu je poměrně rušno, ale to nebrání horečnému pózovaní pro fotografa a slabému obědu – salám, sýr a chleba na posilnění pro cestu dolu. Dolu z Grossglockneru se chodí výhradně normálkou přes Kleinglockner a z něho technickým skalním sestupem a ledovým žlabem až na Erzherzog Johann Hütte (kde neteče voda!). Dál ferratou po skalním hřebeni na sněhové pole, přes něj na druhou ferratu a po ledovci, kde jsme zastihli nádherný západ slunce, zpět k chatě Stüdlhütte, kam jsme došli za naprosté tmy ve 20:00 a to nás ještě čekal výstup pro stan a sestup k autu. Ona totiž naše původně zamýšlená zkratka přímo z ledovce přes hrebínek Luisiencharte se nedá moc dobře zvládnout za naprosté tmy. Takže jsme bohužel museli pracně dolu k chatě a pak zase nahoru pro stan. OK, přebalujeme batožinu a ženská část našeho týmu vyrazila s narvaným báglem k autu napřed. A my dva osamělí bojovníci začali stoupat těch ca. 200 výškových ke stanu. Tam ho zabalili, poklidili a s narvanými bágly se hrnuli do údolí, k autu jsme ,,doběhli,, ve 23:00. Rychle převléknout a vyrazit směr Praha, kam jsme úspěšně dojeli v 05:30, čili skoro do práce 😀
Info k příjezdovce: cestou se nevyhneš mýtu v rakouském Felbertauern tunelu – 11Eur, ovšem za cestu z Kals am Grossglockner k parkovišti Lücknerhütte se platí pouze do 18:00. Není to od nás hezké, ale když tam přijedeš později večer, ušetříš 8Eur za auto.
Na Grossglockner se mnou stoupala má Esťa a kamarád Ondra.

Hoře zdar!
Pavlín + Esťa


Grossvenediger – 3666 m.n.m. (28.-30.6.2016)

,,Akce Venediger je naplánována, cajky připraveny teď jen počkat na příhodné počasí.,, Jezdit do Alp 400km tam a zase zpět kvůli jednomu kopci, aby nevyšlo počasí, je čistá chujovina, takže jsme čekali až se podmínky nachýlí a my mohli konečně ukojit naše dlouhoměsíční tužby po sněhu, treku, zdolaném vrcholu, puchýřích, úpalu a té krásné a neodolatelné bolesti nohou a zad 🙂

Hledání bivaku

Cesta z Prahy je nejlepší na Budějky – Linz – Salzburg – Bischofshofen – Zell am See – Mittersill – Matrei in Osttirol – Hinterbichl.
V Hinterbichlu máš dvě možnosti, nechat auto dole na parkovišti ve vesnici (cenu nevíme) a šlapat nahoru už od 1512 m n.m., nebo druhou zajímavější a to vyjet za vesnici nahoru na druhé parkoviště o párset metrů výš. Aut tam moc nebude, zaplatíš automatu 9 éček za dva dny parkování a šlapeš už z nějakých ca. 1800 m. n.m. a to je věru hezčí začátek. Bohužel, tak jako tak prvni stovky metrů nastoupaš po asfaltu.
My jsme na parkoviště dorazili v podvečer s vírou, že si tam někde rozbalíme našich pět švestek a zakempíme na noc. To se bohužel mojí drahé polovičce nelíbilo, ne že by to tam nešlo, jen tam není naprosto žádný výhled, prostě všude stromy, stromy a stále jen stromy. A výhled věř, je pro romantický večer u salámu s chlebem, nejdůležitější! Tak jsme ,,naším,, hyper terénním merglem klasy B vyrazili na obhlídku okolí. Zadařilo se, kousek od parkoviště je vidět na kopci malá kaplička Maria Hilf a u ní nádherný typicky rakouský statek Gasthof Groderhof. To že se tam dá ubytovat jsme nevěděli, ani by nás to nezajímalo, ale ta louka…. kamaráde, Ta Louka za statkem nasměrovaná přesně na západ je prostě geniálně nádherná, a navíc jsou tam dva dokonale rovný plácky na stan, dokonce ve výšce kdy už přes statek vidíš celé údolí. Statkář je milý mladý chlápek, stačilo se jen zeptat a bez problémů jsme dostali povolení znásilnit tu nádheru naším rudým stanem….no zdá se že zlatý hřeb výletu už nastal, ale teprve jsme přijeli pod kopec, ta pravá nádhera nás ještě čeká 🙂

Chata Defreggerhaus

Ráno přebalujeme bagáž sjíždíme zpět na parkoviště a okolo 9:30 vyrážíme směr Johannishütte 2121 m n.m. Cesta zpevněná, zatím žádný problém, rychle nabíráme výškové metry a najednou okolo nás proletí taxik…všude jinde ok, ale tady? Z polepů na autě se dozvídáme, že jde o Johannishütte Taxi a můžeš se s ním za pár desítek eur svést z Hinterbichlu až na chatu…zajímavé je to možná tak pro lenochy liný, ne pro nás! My se kocháme krajinou a po 2 hodinách se do té chalupy taky dostáváme. Zasloužený radler za 3 éčka je samozřejmostí a dopřáváme si pár desítek minut pohody na lehátku.
Za Johannishütte přecházíme rozbouřenou ledovcovou říčku a zjišťujeme, co nás čeká. Tady začíná sranda, úzká stezka kam jen oko dohlédne, to je bod našeho nástupu k chatě Defreggerhaus 2962 m.n.m. Odvážně překonáváme první metry a skoro zapomínáme, co nás čeká, protože se pomalu dostáváme do 2500 m n.m. a to je panečku nádhera 🙂 Cesta je těžší, než na Johannishütte, ale o to zábavnější. Překonáváš potoky, konečně se taky brodíš sněhem a překonáváš suťoviska. Pěšina je dobře značená červenou barvou, jen ta chalupa stále v nedohlednu.
Další simply clever řešení na Venedigeru je, tentokrát ne Taxi, ale lanovka na Defreggerhaus, za 30 eček bagáž nahoru a za dalších 20 bagáž dolu….jako sorry ale to je fakt moc! Takže samozřejmě opět po svých a stále s báglem na bedrech. Však kolik by za to bylo radlerů!
Za krásné 3 hodiny se dostáváme na chatu shazujeme bagáž před barákem (dovnitř se nenosí, jako skoro všude) a co nám nohy stačí letíme pro odměnu….Rááádler bitte, zwei mal….vielen vielen dank!
Na chatě Defreggerhaus je stálý letní provoz, který se toto léto sestával z menežerky, kuchařky a servírky v jednom, pak z ještě jedné kuchařkoservírky a jednoho borce, představ si horského vlka, který už desítky let žije v horách, tak to je přesně on, Herr Borec Údržbář možná i majitel, kdo ví, každopádně jeho elán do života chci za 50 let taky!
Dáváme si hrachovku s párkem, ne že bychom na to měli extra chuť, ale máme hlad a stejně nic zajímavějšího na lístku není, zjišťujeme cenu za noc v Lagru (noclehárna), pro členy Alpenverein sleva, takže platíme 13 éček/osoba.
Lager je bezvadný, asi 150 míst a my tam sami, paráda 🙂 zabíráme nejlepší místa, opět přebalujeme bagly, ještě na poslední chvíli zjišťuji, zdali si můžeme nechat dole nějaké věci, že se pro ně cestou zpět z vrcholu vrátíme, což samozřejmě nebyl problém. Usínáme, nad námi a skrz vikýř vidíme miliony hvězd, tady jsme šťastní. Za pár hodin se budím, není mi dobře, asi úpal….no super…musím to zaspat, ráno bude lépe, uklidňuju se. Přeci jen jsme celý den měli nebe bez mraků a tělu to dalo nejspíš dost zabrat při tom výkonu. Naštěstí ráno po probuzení bylo lépe.

Výstup na vrchol

Vstávačka pěkně 04:00 není čas na zbyt, ledovec je po ránu nejpřívětivější. Snídáme, převařujeme vodu na čaj (voda na Defreggerhaus údajně není pitná) a až v 05:30 vyrážíme na cestu, čelovky už nepotřebujeme, přecházíme malý skalnatý hřebínek napravo od chaty, pak jen pár metru dolu na ledovec, kde se navazujeme, nasazujeme mačky a hurá nahoru.
Cesta je jasně vidět, míří od skalnatého hřebínku za chalupou traverzem k protějšímu kopci a pak malými serpentýnami nahoru mezi trhlinami a rovně až na hřeben Venedigeru, hřeben je trochu vzdušný, takže sranda 🙂 Po krásných 3 hodinách cesty už se fotíme u vrcholového kříže a užíváme si neskutečné výhledy na okolí. Moc dlouho se tu však nezdržujeme, neboť předpověď počasí nám říkala, že odpoledne by měly přijít nějaké mračouny a tak nádech, výdech a jde se zpět.

Zpátečka a domů

Cesta dolů je stejná, jen sníh už povolil a až moc se boříme do sněhu, i tak jsme za hodinku a půl zpět na chatě, a jak jinak než, zwei mal Rááádler bitte 🙂 Sdělujeme na chatě že jsme potkali dvě skupiny, které mířili na ledovec už dost pozdě, ale že je jinak cesta vyšlapaná a zdaleka míjí všechny trhliny.
Balíme saky paky a velice pomalu a neochotně opouštíme to nádherné místo. Čeká nás stejná cesta až zcela dolu k autu, takže celých 2000 m z vrcholu Venedigeru. Trasu stíháme seběhnout s malým zaváháním na Johannishütte….Rááádler natürlich….za 4 hodiny.
Grossvenediger je nádherný alpský vrchol s lehkou dostupností, po celé trase je to choďák. Největší nebezpečí číhá tedy na ledovci. Trek se dá i s cestou z Prahy stihnout za víkend. Takže kam jedeš o víkendu???

Mapa výstupu: https://mapy.cz/s/15mTQ

Pavlín + Esťa

 


HOHER DACHSTEIN  – 2 995 m (3.- 5.7.).

x

     Prvním zvoleným cílem byl rakouskDSC09948ý Hoher Dachstein. Po přespání na parkovišti jsme kolem desáté hodiny  s plnou výbavou vyrazili z parkoviště u Vorderer Gosausee (933 m) na Adámkovu chatu (2 196m).Odpoledne jsme po úmorném výstupu s plně naloženými batohy dorazili na místo určení. Ubytovali jsme se na chatě, vyrazili na prohlídku okolí a kochali se výhledy na vrchol. Výstup na něj jsme plánovali na druhý den. Ještě večer bylo krásné počasí, to jsme ale netušili, že už naposled a s dobrou náladou  se uložili ke spánku. V noci nás však probudila bouřka, která nevěstila nic dobrého. Ráno jsme se probudili do naprosté mlhy a čerstvě napadnutého sněhu.Přestože jsme pohyb v mlze měli nacvičený ze zimního výstupu na Sněžku, přece jen nám hustá mlha na svazích Dachsteinu trochu stěžovala orientaci  a po hodině nejistého bloudění jsme se vrátili na chatu a výstup odložili na další den. Další ráno však ještě  bylo ještě hůř.Mlha zůstala, přidal se čerstvě napadaný  sníh a  vydatný déšť. Naděje na výstup se postupně rozplývala a tak jsme smutně balili baťohy k sestupu.

        Ale v krizovém okamžiku se projevila morální síla OUT OF LIMIT. Asi pětiminutová přestávka v jinak neutuchajícím dešti, mírné protrhání mlhy a zvážení možných rizik rozhodlo.Rychle přebalit batohy a hurá na vrchol.Po dvou a půl hodinách jsme dosáhli vrcholu. Vydatný déšť a vítr na závěrečné ferratě hned při našem prvním výstupu prověřil kvalitu oblečení naší sponzorské firmy HUMMI, která tak nemalou měrou pomohla k našemu úspěchu.Při sestupu se nám hora odvděčila za naši snahu a poslala trochu sluníčka. Ten den jsme byli jediní, kteří  na vrcholu Dachsteinu stanuli.

  Olča + Péťa sr.

GROSSVENEDIGER – 3 666m (6.-7.7.) + HOHES ADERL (3 504m)

,

 Dalším cílovým vrcholem  byl Grossvenediger. Jako výchozí bod pro výstup jsme zvolili vesničku Hinterbichl (1 400m)  a v ní příjemný kemp s rodinnou atmosférou. Hned časně ráno jsme odtud  pokračovali přes chatu Johannishutte (2 116m) na chatu Defregger Haus (2 963m).Tentokrát jsme již nenechali nic náhodě a vrcholový den důsledně naplánovali dle předpovědi počasí.Po třech hodinách jsme za ideálního počasí stanuli na vrcholu.Využili jsme příznivých podmínek a při zpáteční cestě ještě vystoupili na vrchol HOHES ADERL (3 504m).

Olča + Péťa sr.