Red Bull 400

Máme rádi výzvy a jedna taková se začátkem roku 2016 objevila v našem hledáčku. Byl to parádní závod #RedBull400, který jsme se dne 13.8.2016 rozhodli absolvovat. Prý nejtěžších 400m v životě….no řekněme, že po rovince to nebylo, z kopce už vůbec ne a jestli jsme někdy na závodě chtěli být po 3 minutách KONEČNĚ v cíli, tak to bylo teď.

Pár stěžejních informací:
1. závod se běží v Harrachově do skokanského můstku K120
2. délka 400m
3. stoupání až 36 stupňů
4. převýšení 200m
5. startovné 400,- i s tríčem, oběděm, sváčou a 2x RedBull + to vychází 1kč/m a to není špatné
6. pekelně kluzká tráva
7. pár hořících nohou
8. hromada myšlenek, proč jsem sakra víc netrénoval
Do Harrachova jsme vyrazili v den závodu časně ráno, parkování nebyl problém, na místě jsou jasně viditelné cedule navigující na parkoviště asi 10min chůze od můstku. To se nám ovšem zdálo moc daleko, přece se nebudeme unavovat ještě před startem a zamířili jsme si to rovnou k můstkům, jenže tam se dojet nedá, hlídají tam sekuriťáci, takže nejschůdnější bylo nakonec zaparkovat u zimního běžeckého okruhu hned vedle Hotelu Skicentrum Harrachov, parkování zadarmo a dá se tam krásně stanovat.
Po převlečení a bohužel nutné 3minutové chůzi proběhla bezproblémová relativně rychlá registrace a první seznámení s „šílenstvím“, do kterého jsme se uvrtali. Na start tě hned nepustí, zato si ale můžeš vyzkoušet pár desítek metrů stoupání hned vedle na větším K180 a to jsem si začal uvědomovat, co mě vlastně čeká za boj.
Časový harmonogram byl jasný dopoledne kvalifikace muži, následně ženy (všichni pouze 200m), pak už plná délka štafety a odpoledne postupně finále odpadlíků muži, finále B muži, finále ženy a finále A muži. Bohužel i na takových akcích platí: plánuj si, co chceš, počasí si stejně udělá to své. Takže noc před závodem pekelně lilo, trať tedy podmáčená a dle organizátorů nutné zrušení všech kvalifikačních kol! Poběží se pouze plná vzdálenost muži, plná vzdálenost ženy a štafety. Jakmile jsme se na meetingu závodníků svolaného do stanu vše dozvěděli opadly ze mě veškeré optimistické myšlenky, že si trať na kvalifikaci vyzkouším a pak napálím finále odpadlíků tzv. lucky loosers. Ono totiž do finále Aček postupuje pouze první padesátka a do Béčka ta druhá, mé ambice byli hlavně doběhnout, čili žádné finále A ani B, ale jasná účast ve finále všech nad sté místo a to se mi líbilo.
Vše bylo tedy jinak a já s mým výborným kamarádem Michalem stojíme v 11hod. na startu v 5. rozběhu (jeden rozběh ca. 70 lidí). Když ti řeknu, že na startu jsem se málem pozvracel, tak mi věř! Vždyť ze startu přes ten pekelně dlouhej buben (doskočiště) není cíl ani vidět! A to mě dostalo! Pak jsem ale viděl, že v tom nejsem sám. Většina z kluků na startu ani nedutala, hlas komentátora jakoby ani nebyl slyšet a to měl dost slušnou aparaturu! Vyklepat nohy, jeden dřep, druhý dřep….20 vteřin do startu….tak to jsem slyšel naprosto jasně. Pak už jen 5…4…3…2…1…START! Nervozita pryč a teď už jen běžet, bejčit, hoblovat, makat a zase bejčit. Prvních 100m na pohodu mírné stoupání, ale to se během dalších pár metrů změní na totální hardcore. Představ si obrovskou vlnu na moři a ty po ní chceš vyběhnout nahoru, nemožný co? Asi tak jsem se cítil po dalších 30m. To už jsem zapojil pohon 4×4 a za pomoci rukou překonal dalších 50m 36 stupňového stoupání. Nohy pálí jako čert, kupodivu ruce taky! WTF? Do první brány a na schody přímo do můstku zbývá jen 20m relativně mírného stoupání, to ale nevíš, protože ti i zvednout tu těžkou hlavu před sebe, dělá docela problém. Konečně schody na můstek, nohy pálí víc a víc, ale ulevuji rukám a „ladně jako laňka“ stoupám po schodech vzhůru. Na můstku už je to jen odříkání, nohy hoří, ruce hoří, v krku Sahara a cíl stále ještě k… daleko, to celé trvá nekonečně dlouho, ale pak uslyším známý hlas, jak volá „pojď Pájo, máš na to!“ je to Lůca, Michalova snoubenka a skvělá fotografka. Vyplodím jeden utrápený pohled do objektivu, ale spíš si všimnu, že ten zatracený konec tohoto hellu už zas tak daleko není, tahám sílu odněkud z paty a po dvou se kymácím do cíle.
Úleva jako blázen, za cílem dopajdám ke „skládce“ všech běžců, ne že by se to tak jmenovalo, ale nikdo neměl sílu se tam nějak rovnat, takže všichni padaly jak švestky, naštěstí měli organizátoři všech pět pohromadě a vystlali „skládku“ polštáři. Ležel jsem tam dobrých 15min, lýtka se stále nekontrolovatelně klepala, ale starost mi dělalo něco jiného. Michal, můj spoluběžec tu nebyl, zkusím to zpět na startu, ale také nic. Ani co vidím na trať, není po něm ani vidu ani slechu. S obavami se pomalu pouštím po schodech dolu paralelně s můstkem. Nejde to tak špatně, klesám pomalu a spíš jako slon, než jako člověk. Michala nalézám těsně pod závodními schody na můstek v rukou snoubenky a zdravotníků. Vidím na něm, že ho to šíleně mrzí, ale nohy už ho neunesly dál. Michal je člověk cílevědomý, o to víc ho muselo a jistě ještě žere, že to prostě dál nešlo. Sedám si k němu, prohodíme pár udýchaných slov a slíbíme si, že na přes rok už do cíle doběhneme společně!
Dlouho jsem u Michala s Lůcou zůstat nemohl, dole na mě totiž netrpělivě čekala přítelkyně Esťa, startující asi tak za hodinu a se stejnými symptomy nervozity, jako já před startem. Dopajdám k ní, debatujeme o strategii jejího běhu. Ale moc toho k řešení není, má jediná rada je, napal to, co to půjde, a vydrž do cíle! S tím nechávám Esťu na startu a chystám se zpět nahoru do schodů, protože vím, jak mi pomohlo povzbuzení kamarádky. Tuším, že když budu Esťu povzbuzovat nahoře ještě já, musí to zvládnout. Taky že ano, skvěle dopajdala jako já do cíle a stejně tak padla na „skládku“ 🙂
Konečné časy: Esťa – 9:46, Pavlín – 8:03
Nebyla by to pořádná RedBull akce bez pořádné afterparty ve stanu pro závodníky. Účast byla vysoká stejně jako ceny na baru, ale s bandou přátel je všechno nějak jednoduší. Paříme na DJ Wiche, popíjíme RedBull, samozřejmě že ne čistý (v centru Harrachova je večerka, kde se dají pořídit potřebně suroviny) a hodinu po půlnoci se drkotáme zpět k autu rozbalit bivak. Noc je jasná, na nebi plno hvězd. Perfektní konec, perfektního závodu.

Pavlín